Jan Halas - Václav Renč

Asi po čtrnáctidenním putování jsme z Havlíčkobrodska dorazili na Valašsko, do Fryštáku u Zlína. Každý podvečer jsme si sedli na lavičku na náměstí a obluzovali při kytaře místní dorostenky popěvováním a pořváváním nejrůznějších rokenrolových hitů, odposlouchaných z rádia Luxembourg. Na neúspěchy, pokud si vzpomínám, jsme si nemohli stěžovat. Když jsme tam tak hlučně muzicírovali asi třetí den, otevřela se vrata jednoho z blízkých domů a v nich na nás kývala starší kulatá paní. Pravda, trochu jsme se polekali, protože jsme očekávali výtky za rušení jinak ospalého letního klidu malého městečka. Paní se však tvářila vlídně a se slovy „ogaři, pojďte dál“ za námi zavřela vrata. Chopila se obrovského kulatého pecnu chleba a začala jej krájet a mazat škvarkovým sádlem. „To jsme rádi, že zpíváte anglicky, kdybyste zpívali rusky, tak vám nic nedáme,“ povídala s úsměvem. Přiznávám, že nás to potěšilo a trochu i pobavilo, doslova fascinováni jsme však hleděli na stěny místnosti. Na nich totiž visela velká plátna, ne nepodobná obrazům Mikuláše Medka. Již v průjezdu jsme si všimli velkých dřevěných plastik, které jsme v tomto valašském stavení jaksi neočekávali. Když paní viděla, jak poněkud vytřeštěně zíráme, stručně poznamenala: „To maloval náš Jara a ty sochy dělal spolu s naším Richardem.“ Při jejích slovech oba zmínění tvůrci, bratři Hovadíkovi, vcházeli do dveří. Byli o něco starší než náš spolek, my jsme měli před maturitou a Jaru, jak jsme se dozvěděli, už stačili vyhodit z pražské výtvarné akademie pro soustavné narušování socialistickorealistických pořádků. Při vzájemném představování je zaujalo mé jméno a po objasnění situace mi Jara povídá: „Možná tě to bude zajímat, že tady kousek za rohem bydlí básník a dramatik Václav Renč, nedávno ho pustili z kriminálu. Má dcerku Zuzanku a ta taky píše verše.“ Zajímalo mě to. Pana Renče jsem samozřejmě osobně neznal, ve vězení pobýval příliš dlouho na to, abych si ho pamatoval. Věděl jsem ale, že před válkou mu můj táta šéfoval v časopise Rozhledy po literatuře, a pamatoval jsem si z dětství na jeho zveršovanou Perníkovou chaloupku. Dojedli jsme voňavý chleba, doprohlíželi jsme obrazy i skulptury, které byly opravdu všude, i v upravené stodole (tam visel rozměrný Richardův olej Kristus v Emauzích), a odebrali jsme se s Jarou k Renčům.

Otevřela nám paní, a když jsem se jí představil, doslova oněměla. Nebyli na podobné návštěvy zvyklí, a jak jsem se později dozvěděl, byli ve Fryštáku v podstatě ve vyhnanství, pan Renč do žádného většího města nesměl. Ale to už scházel ze schodů. Pohublý, bohaté šedivé vlasy. Bylo o čem povídat. Pan Renč nevěděl ani o smrti mé maminky a nic nebo téměř nic o našich společných pražských známých. Dojetí je slabý výraz pro atmosféru, která nás obklopovala. Pak jsme my mladí vylezli na půdu, kde měla své království Zuzanka. Od půdy je oddělovaly staré záclony a v něm, jak už to v princezniných pokojíčcích bývá, spousta krásných nesmyslů. Tam jsme si také četli její verše a mudrovali nad nimi. Byl to krásný večer.

Pana Renče jsem pak viděl ještě jednou, když v roce 1969 kladl za brněnskou pobočku Svazu spisovatelů věnec na tátův kunštátský hrob. To už se ale rychle krátily pro Václava Renče i pro nás šťastnější roky, nebo spíše měsíce. Jeho jméno mělo opět zapadnout v nuceném zapomenutí. Nezapadlo! Nezapadlo ani jméno Jary Hovadíka, o jehož úspěšných newyorských výstavách jsem četl později, tuším ve Svědectví a reprodukce jeho nejnovějších prací jsem pak viděl docela nedávno na stránkách Lidových novin. Nezapadlo ani jméno Zuzanky Renčové-Novákové. Její verše a pohádky nacházíme na knihkupeckých pultech a slýcháme je v rozhlase.

(HALAS, J. Dodatky. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 37-39. ISBN 80-202-0600-0.)