Vznášejní

Prvního výtvarně-literárního setkání tohoto jména jsme se nadáli v roce 1998. Od té doby k nám na svých nehmatatelných křídlech přilétá v poslední květnové dny. Za co Vznášejní vděčíme? Před všemi těmi lety dalo dohromady lidi, kteří by se patrně nesetkali (alespoň většina z nich). Vytvořilo přátelství, která čas nezanesl prachem. Stále je vidět původní nátěr...

Poslední dobou byla sice pravidelnost výskytu narušena (jako u každého vzácného druhu ;-), ale vždy se vrací. Po minulé (předloňské) podobě Vznáška, která přinesla nový nádech a ukázala, kudy se vydat, jsme letos zintimnili (hmm, ta samá "i" jsou výmluvná - vše bylo komorní, neburácivé, pocitem by se do kapsy vešlo...). Původní velkorysý záměr, pro nějž jsme ušili termín již někdy na podzim a o němž jsme snili na organizační schůzce v lednu, zákonitě zmaloryslněl, když jsme se dva týdny před výstavou konečně přiměli k činu.

Vystavujících sice nebyla přehršel, zastoupeni byli ovšem i ti, kdo stáli u počátků. A pak ZUŠka (ZUŠ Morava) - podstatná studnice. Díky Lence Truhlářové máme od prvních let možnost vnímat výtvarný, ale i celkový růst zajímavých osobností, původem domorodců. Letos byly z tohoto zdroje ke zhlédnutí práce Markétky Dlouhé, grafičky, jež v průběhu let poctivě zalévala semínko svého výtvarného já a dobrala se vlastního výrazu i cíle... A své první nahlédnutí pak učinila Sabinka Kolářová, Nela Režňáková, Terezka Smetánková, Isabelka Ševčíková, Kuba Diežka stejně jako autorská dvojice Markétka Lundová a Emička Červenková (s komiksovým příběhem Čtyřlístku ;-) První otevřené dveře. Je se na co těšit...

Vernisáž

Sešli jsme se před kinem. Dvojsedadlo, kde měl usednout uvaděč, kolem něj více než desítka židlí. Výměna role pozorovatele. Přišedší usedli, otevřeli se vznášejícím se slovům o rašení, růstu a smyslu výstavy a vplouvali do písní Martina Truhláře, který jako by k tomu místu patřil odjakživa - a my jej jen navštívili.

Vnímání i tvorba: vše umožňují čtyři živly. Vydali jsme se je proto ve skupinách lapat. Oheň, voda, vzduch, země. Lovu ohně se za doprovodu Lenky Truhlářové ujaly ty nejmladší. Koupit sirky nebo zapalovač u Žáků. Děvčata to zvládla šalamounsky - nikoliv restaurace, nýbrž obchod (to jsem nečekal! :-) Vodu jsem se vydal polapit s Pavlem Nášelem. Čekala na nás v potoce. Bylo však třeba se rozdělit, zatímco jsem lovil nealkoholické občerstvení v téže prodejně, pan vedoucí potoku odebral solidní míru. (Po)větrnou skupinku přitahovalo ovzduší obestírající provozovnu Valašského dřevoprůmyslu. Vyvolený mikrotenový sáček by mohl vyprávět o podivuhodném jímání větru. A země? Skýtá život rostlinstvu. A také kaštanům. Proto bylo třeba vyhledat jejich květ nebo list. Znovu na místě. Pak propojení oněch živlů v podobě polévky. Abychom byli tvorbě otevření. Vařič od Františka se seznámil s kotlíkem oné vody, žárem, který umožnilo pepo probrané oněmi sirkami a jejž umocňoval doušek onoho pramenitého vzdoušku, a oněmi prsty jírovce... A Martin hrál a nám nitra. Poté jsme protekli dovnitř a omývali jednotlivá zastavení. Básní, dvou i trojrozměrných výtvarných děl. Ještě odmotat něco návštěvní knihy, dopsat postřeh či nápad a je to...

Pondělí

Co umožňuje psané slovo, co otvírá to vizuální? O tom jsme se mohli přesvědčit v pondělí. Od předloňska se součástí Vznášejní stal „výukáč“, který měl za úkol naznačit, jak individuální, ale i stmelující může být vnímání literárního či výtvarného díla (zprostředkovávalo je pantomimické ztvárnění obrazu a tvorba originálního kaligrafického znaku vystihujícího báseň). Letos jsme měli tu čest dočkat se toho v originálním podání žáků jedné šestky, pětky a devítky, s nimiž přišly jejich vyučující - Lenka Truhlářová, Helena Uhříková a Hana Březinová. Bylo to působivé. Mohu napsat, že i mně to otevřelo několik dosud zavřených oken vnímání. A nečekané setkání žáků odlišných stupňů, páťáků a deváťáků... Zvládli to spolu velmi dobře. To byste koukali. Děkujeme Vám, milé děti a mladí lidé!

Rádi příště a opět jinak.

Dobrovolné vstupné

Jeho výtěžek byl určen na zakoupení stromku jírovce maďala, který hodláme vysadit 6. června v hornoveském kaštanořadí u sochy svaté Kateřiny. Vybralo se 570 Kč (děkujeme původkyni Vznáška Vlastě Ticháčkové za dar masážních či žonglérských míčky - peníze z jejich prodeje jsou součástí celkové částky!), posléze ještě Mirka Knedlová přidala dalších 300 Kč od Martina Davidova, za které měl být zakoupen stromek k vysazení. Dohromady tedy máme 870 Kč, jež čekají na své (patrně podzimní) využití. Stala se totiž náramná věc: Jana Skaličková, jíž o našem záměru řekl Jíra Sadila (Jíra velký), nám nabídla mrně jírovce, tedy malého jíru. Rostl jim na zahradě. Po chvilce váhání, zda stromeček takového vzrůstu zvládne „divočinu“, jsme moc rádi souhlasili. Zvládne to! Ve středu jej můžeme přivítat a jsem si jistý, že jej naše přítomnost posílí v hledání cesty vzhůru.

Událo se: 25. až 28. května 2012

Kdo: Hana Březinová, Ema Červenková, Jakub Diežka, Markéta Dlouhá, Pavla Grmelová, Zdenka Grmelová, Marcela Klapilová, Jan Krčma, Sabina Kolářová, Markéta Lundová, Petr Lukšík, Jiří Sadila, Tereza Smetánková, Isabela Ševčíková, Lenka Truhlářová, žáci ZŠ a také ostatní návštěvníci.

Foto: Pavel Nášel