Ukliďme Fryšták – stránka z deníku knihovníka

Odbíjí devátá. Přicházím na náměstí. Je tu několik rodin s dětmi, spolukomisaři a místostarostka Markéta. Jirka koordinuje skupinky a společně volí úseky. Naše skupinka tvořená maminkou, malou Emičkou a mnou se po obdržení pytlů a rukavic vydá kolem Hrádku, přes Kvapilku dále na Andrýskovu stezku vedoucí podél Hornoveského potoka a pak mezi Lukovečkem a Horní Vsí směrem k hornoveskému parku. Emi se doma vybavila vlastním pytlem a už z jejích prvních slov je jasné, že úklid Fryštáku bere vážně.

S první miniskládkou se setkáváme hned pod Hrádkem. Vedle plotu tam leží na dvacet lahviček a lahví od alkoholu. Některé jsou rozbité, ohrožují tedy zejména zkoumavá mrňata, ale i venčené psy. Kroutíme hlavou, vždyť sběrná nádoba je nedaleko – vedle budovy Coopu.

Pokračujeme ulicí Jaroslava Kvapila a sbíráme převážně vytroušené obaly od cukrovinek, cigaret, petky, ale i neurčité plastové fólie nebo sem tam plechovku. Kolem polní cesty, která propojuje Kvapilovu ulici s Andrýskovou stezkou kopírující potok, se přidávají v poli velké kusy igelitu.

První naplněný pytel necháváme před vstupem na potoční část stezky. Krajina toku nabízí nehezké pohledy na ke korytu vysypanou stavební suť, kusy skelné vaty, úlomky plastových oken či obří obalové materiály od porobetonu. Nemůžeme si stěžovat na nedostatek práce.

Od Emičky i její maminky se dozvídám, jak Emi vážně vnímá pomoc Zemi a jaké má na svůj věk pozoruhodné znalosti ze světa přírody.

S dalším naplněným pytlem se vracíme na místo, kde jsme nechali už ten předchozí. Je to divočina, vždyť jsme ušli snad jen 300 metrů…

Pokračujeme na spojku mezi Lukovečkem a Horní Vsí. Leckdy se musíme protáhnout mezi trním nebo tahat něco z potoka, protože tam to hyzdidlo zkrátka nemůžeme nechat. Náladu nám spravují nakvétající peckoviny. Jaká něha mezi vším tím neřádstvem!

K vzteku je potýkání s jedním velkým kusem igelitu mezi polem a břehem potoka. Ač jej rveme vší silou, daří se jej pouze utrhnout. Tak je do půdy vpečený.

Třetí pytel necháváme pod parkem, kde se stezka napojuje na asfaltku vedoucí od Lukovečku. Pomohly jej naplnit i kousky drátů, nápojové obaly či zrezivělé konzervy z kraje lesa.

Kolem cesty k parku se také nenudíme. Obaly od cukrovinek, střepy z láhve od piva, všudypřítomný plast. Parkovou část procházíme obzvlášť pečlivě – je přece jen místem, které vybízí děti ke zkoumání nebo k terénním projížďkám na kole. Za chatou vykukuje z hrabanky historická miniskládka. Převažují kusy všeho druhu, možná dvacetileté a starší. Nesnadné je hlavně vysbírat všechny skleněné střepy. Poslední pytel necháváme u posezení na kraji lesa. Ale cesta Parkovou ulicí nás nutí vracet se. Odpadky by se měly přejmenovat na odhazky.

Je mezi jedenáctou a dvanáctou. Emička je unavená, maminka ji musí nést. Bylo obdivuhodné, s jakou vervou se pouštěla do likvidace toho, co lidé starší než ona záměrně vyhodili či vyvezli. Mísí se ve mně optimismus, že díky lidem, jako je ona, to není beznadějné, s naštváním na všechny ty anonymní odhazeče. Ale poslední slovo má dobro. Emička je všechny strčí do kapsy!