Třikrát v Číně
05.03.2012 11:55Stroze napsáno: Paní Miroslava Končáková, členka místního klubu tai-či, se v letech 2007, 2009 a 2011 vydala do Číny. Zážitkům, dojmům, ale i audiovizuálním materiálům z těchto cest jsme mohli být nablízku v podvečer 1. března.
Obšírnější postřehy: Když jsem dorazil do druhdykina, obraz i slova už prověřovaly notně nabité řady návštěvníků a Majk jim zrovna roznášel další ze smyslů oslovující podnět – zelený čaj, který si naše průvodkyně z cest dovezla. Domácí blízkost a poklid, jež vzbuzovala aktivní přítomnost Víti a Samuelka, druhého syna a vnoučka rozprávějící dámy, předznamenávaly to, co jsme si mohli zažít.
Šlo o cesty, kterým dával podobu zejména člověk. Jako cíl (a ostatně i východisko). A tak bylo možno nahlédnout současnou Říši středu známou většině tuzemců spíše pro megalomanství a naplňované mocenské ambice z jiné stránky. Z té, co se pod nechuť vzbuzující slupkou ukrývá. Očima i nitrem paní Končákové přímo v Pekingu: lidé přátelští k cizincům, mladí rodiče hrdí na své děti, senioři i v pokročilém věku obdivuhodně nezanedbávající tělo, které jim bylo svěřeno, a vůbec všichni oživovatelé parků, jednotlivci nalezitelní v 17milionovém lidolišti i po letech…
Druhým podstatným rámem, do nějž bylo vyprávění vloženo, se stala příroda. Místa člověkem hojně navštěvovaná, ale také nahlédnutá odjinud, kam dvojnožci často nezavítají. A pak samozřejmě pomezí volnosti a lidského zásahu - parky. Odtamtud na mě nejsilněji zapůsobila kaligrafie psaná na dlažbu vodou, jejíž smysl hostitelka krásně vystihla slovy o uvědomované pomíjejícnosti.
Setkání mi v dojmech nezapadlo někam do nepřístupné skuliny, bylo totiž prosvětlené přirozenou úžasnou lidskostí paní Končákové. Šero kina se sebe tentokrát nemuselo bát…
Foto: Pavel Nášel
—————