Strašiplná cesta

Toho úterý, 6. listopadu, tahal den za zvláštní nitky. O poledni náhle začaly přes celou knihovnu svištět knihy! Jedna za druhou. Něco nadělalo pěknou paseku. A co? Určitě to byla strašidla... Sebral jsem knížky, složil je do sloupců a nechal ležet na stupínku. Bylo ještě nutné zatáhnout žaluzie. Vždyť odpoledne má přijít družinka a co kdyby se tu zase chtělo dít něco zvláštního? Děsuláci si budou myslet, že máme zavřeno. Tak!

Příchod dětí už už bral za kliku, proto jsem ještě pro jistotu zapálil čtyři svíčky a položil je na podlahu před pultem - aby svým světlem odvanuly tmu. A pak první z obou skupin. Ukázal jsem, jakou spoušť za sebou polední řádění zanechalo. Ticho. Pak se ozvalo nenápadné zaškrábání. Zbystřil jsem. Odkud? Co mám dělat? Rozhlédl jsem se spolu s dětmi po knihovně. Jedna kniha jako by chtěla vyskočit z regálu - byla zvláštně vysunutá do prostoru. Vzal jsem ji do rukou, otevřel a četl: „Podívej se nahoru!“ ...

Udělal jsem to. Přistavili jsme si s dětmi žebřík a nadzvedli jednu z dlaždic ve stropě. Šlo to snadno. Vklouzli jsme do otvoru a - začala cesta, která bez nadsázky snese označení dobrodružná.

Některé z nás během ní do svých sítí lapili krvežízniví pavouci (dokonce neváhali svou žízeň vydatně proplachovat, jak potvrdí Honzík!), dostali jsme se do zámku duchů vznášejícího se v oblacích, utíkali před nimi, bojovali, ale s některými také uměli přátelsky vyjít. Zkoušku charakteru prokázalo setkání s královnou Liškou a dovedli jsme také odpouštět. Zažili jsme zkrátka mnohé strasti i radosti. A přestože naši výpravu přestálé útrapy notně ztenčily, když jsme z chodby vylézali zpátky, byli jsme zase všichni. Návrat zmizelých spoludobrodruhů a spoludobrodružek se nám totiž podařilo zdárně vybojovat.

Očima jsme proběhli, jsme-li celí. Vše je v pořádku. Vítejme zpět.