Miloš

Milí nositelé řádu Ohnivého kočáru,

těchto pár řádků je psáno pro Vás. Jen tak, pro připomenutí.

Včera jsme zavítali do míst, kde pobývá rytíř Miloš. Nestálo by to za zmínku, kdyby Miloš bezhlavě neztratil hlavu. I bezhlavý rytíř se potřebuje napít, nerad naráží ve svém příbytku do zdí, případně židlí a jiného nábytku a s chutí se nadechne vlastními nosními dírkami...

Jak to vše vlastně proběhlo? Napřed jsme se seznámili. Lubor Tokoš 1. a pro změnu zase Lubor Tokoš 1. (spolu s Luborem Tokošem 2., ve stereu) nám přečetli Jak to było z Milošem a Jag Miloš strašíł. Pak se setmělo přirozeně, nebo žaluziózně? Kdo ví.

Zapálili jsme první svíčku.

Pátrání

Mezitím na stole kde se vzal, tu se vzal, ležel nečitelný dopis. Ne že by písmo nebylo možno rozluštit. Slova byla nějaká podivná. Zdála se být přes míru dlouhá a nesrozumitelná, jako by nebyla napsána v češtině. Vzkaz od Miloše, kde máme jeho hlavu hledat! Ale jak přijdeme na to, co nám chce sdělit? Nevěděli jsme si rady.

Lubor 1. proto vyzval na souboj odvážného soupeře z našich řad. Pokud by náš kandidát rytířství Lubora 1. porazil, získal by první nápovědu. Házely se kostky. Nejprve se každý z nich pokoušel dvěma kostkami docílit co nejvyššího součtu. Poté byl na řadě naopak součet co nejnižší. V obou případech štěstí tisklo svou dlaň na ruku Luborova vyzyvatele, a tak musel Lubor 1. nápovědu vydat. Sdělovala tohle: „Dvě jsou navíc.“ Všichni kolem jsme v rozpacích krčili rameny. Nestačilo to.

Na řadu tedy přišla tři slova, která musel vždy jeden z našich táborníků bez bázně a hany beze slova či zvuku předvést, zkrátka zapantomimovat. Hádali jsme všichni. Pomocníkem se nám stal Lubor 1. Přilbu, koně i meč jsme určili, nebyl proto důvod nedozvědět se druhou nápovědu. Ta ponoukala: „Přečti si můj podpis.“ Nějaký čas jsme si nevěděli rady. Pak se něco vylouplo, ale jen krapítek. No a nakonec se zapojily také paní učitelky a už to vyšlo úplně! Miloš nám psal, že jeho hlavu najdeme na třetím stromě od dveří a že se prohání v železném kočáře. Třetí strom jsme odhalili vcelku brzy (sice trochu jinak, ale našli jsme ho). Hledání železného kočáru nám ale dalo zabrat! Po několika kbelících štrapácí se povedlo objevit knihu, která psala o vozech, které jsou ze železa a mají kola. Vlaky! Honem chňapnout do ruky a prolistovat. Byla tam.

Druhá svíčka.

Jak to bylo se ztracenou hlavou

Odehráli jsme příběh, během kterého jsme dali dohromady, jak Miloš vlastně tu ztracenou hlavu nalezl.

To bylo tak. Miloš se jednou vzbudil a měl ohromnou žízeň. Nemohl ji ovšem za nic na světě uhasit, protože neměl po ruce ústa, natož pak celou hlavu. Ještě že měl svého věrného přítele, pejska. S jeho pomocí nasedl do ohnivého kočáru, práskl do koní (i když to bylo opačně, tedy za kočár, to víte, bez hlavy se bičem nesviští vůbec snadno) a vydali se na hledanou.

Po cestě do příkopu smetli procházejícího pocestného, kterého vyděsili a jenž se při pádu i notně podřel. Cesta naštěstí přitahuje své poutníky, proto nebyl sám a nemusel fňukat, ten druhý totiž věděl, jak se rány nejlépe hojí. Natrhal dostatečné množství jitrocele a bylo to.

Kočár pokračoval až k rybníku, kde jeho posádka požádala o pomoc vodníka. Ten tušil, že by hlavu mohli mít kapři. A taky že kdysi měli. Teď se jim ji ale snažili ukrást dva klepetáči. Celá naše výprava se vydala za nimi a hlavu vysvobodila. Miloš se mohl konečně napít a z vděčnosti nás všechny (i s hlavou pod paží) pasoval na nositele řádu Ohnivého kočáru.

Předtím se rozhořel plamen třetí svíčky.

Vítr z našich plic uhasil oheň a my se vydali za dalšími dobrodružstvími.

Kdy: 13. 8. 2014

Kniha: Starozlínské pověsti a lidové povídky Karla Pekárka