Koloniál

Zamžený zrak, překvapení z místa, kde zrovna jsem, kapsy nadité věcmi, které by se do nich za normálních okolností nevešly... No jo, holenku, ale když cestuješ časem, pravidla se mění! (To si říkám, když si vybavuji, jak to vlastně bylo s včerejškem a středou minulého týdne.)

Děti vstupovaly do knihovny za tónů zvláštního nástroje, který nebyl ani houslemi, ani klarinetem (pravidlo dvou ani se dalšími přidanými nastavuje jako kaše; přidám tedy směle další a s ním čárku), ani kontrabasem atd. Nedokázaly jej rozpoznat. Aby ne, je to takový většině ukrytý nástroj (hmmm, co je důležité, je očím neviditelné?). Jmenuje se po jednom ruském vynálezci theremin a jde o jediný nástroj, kterého se při hře nedotýkáte. A proč se o něm tak rozepisuji. Snadná odpověď! Je to totiž přesně ten nástroj, který při pouti v čase slyšíte!

Vraťme se ale k prahu knihovny. Znovu si to musím vybavit. Děti vstoupily a... nu ano! Neviděl jsem je. Měl jsem totiž na očích brýle po prababičce. A navíc v kapse vězely hodinky po dědečkovi. Nešly. Ručičky zevlovaly na půl sedmé. A to byl čas, kdy jsem je vzal do rukou a od kdy se vše rozplynulo... Kde jsem vlastně byl? V koloniálu 31. ledna 1922. Vůbec netuším, jak dlouho jsem tam pobyl, co jsem přesně dělal, vím jen, že jsem v jednu chvíli vzal do kapes to, co by se, jak píšu výše, do nich běžně nevlezlo. A pak děti a 31. leden 2012.

Pult se poněkud pozměnil. Nebyly na něm jako obvykle knížky a časopisy, ale to nejdůležitější místo zabíraly dvouramenné staré váhy, poblíž nichž (vida, semínko jazykolamu) se zeširoka usmívala krabička se závažími, o něco dále chrněl tác s neloupanými burskými oříšky, v popředí zaujal tajemně exotický půvab Gloriolu čili Zaručeně čistého, nepadělaného rostlinného tuku z kokosových ořechů, závody Apollo Vídeň VII/I, po jeho levici spřádal své plány mlčenlivý mlýnek, u kterého vtahovaly jinam pohledné vhlednice do jiných krajů, zvyků i časů... a pak samozřejmě ty rohlíčky, jo , jo. Rohlíčky voňavoučké a delikátňoučké (ta ťuťu ňuňu slova mají naznačit, jak mazlivě ona pečená a v čokoládě polomáčená lahoda působila). Vedle pultu pak košík s kornouty.

Nezbylo mi proto nic jiného než se pokusit tu cestu popsat. Rozkryli jsme, co ukrývá to podivné slovo koloniál. Ještě více vše osvětlit mi pak pomohl úryvek z vyprávění Péti Bajzy. Pánové a dámy, ani se jeho netrpělivosti při otvírání té správné bedny (ne té umouněné, nýbrž čisté a vůněmi prosycené) nedivím! Potom už jsme neodolali a do kornoutů si dobrotu, o které píši výš (ach jo, to jedno zatrolené ypsilon, odlaďuje), navažovali. To byste koukali, jak to dětem šlo. Jářku, první dobrá nebyla až tak nečastým jevem.

Mimoběhem, vězte, že vážení není nikdy dost. Své by mohl vyprávět nejen vážený škrob, na kterého si to pamatuji z dětství, ale i vážení pánové a vážené dámy z různých dopisů a dopisnic. Ovšem v našem podání šlo o peněženky, pokémona, tácy (jisté pravidlo říká: hecy, kecy, tácy...) a jiné. Váhy si skutečně užily a nepochybně zvážněly, vždyť za odpoledne hravě překonaly číslo udávající jejich nosnost.

Víte, s tím časem se to má tak: je to mrška podšitá. Ale třeba šel do krajin, kde jej víc potřebují... Jinak si totiž neumím vysvětlit, že se na knížky nějak nedostalo a děti odcházely takřka v tu chvíli, jakmile přišly.

Těšíme se proto, až si čas udělá čas, na shledanou!

P. S. Mé poděkování patří paní učitelce Marii Horákové za inspiraci!

P. P. S. Zrcadlo koloniálu najdete po nejbližší dny ve výloze naší staré dobré, přesto poměrně mladé knihovny. Neváhejte nahlédnout!

Foto (no jo, bez dětí, ten čas...): Jan Krčma