František

Dnes je to týden. Půjčovní doba pomalu končila a co občasné vločky sněhu se do knihovny snášeli ti, komu byl a dosud je blízký jeden z těch, kdo měl podíl na jejich životním formování. Učitel František Bardoděj.

I když mezi slovy, která mohli naši návštěvníci s Františkem Bardodějem tváří v tvář sdílet naposled, uplynulo třiatřicet let, nemalá účast přítomných dávala najevo, že sdílené rozhovory, setkání, stisky rukou čas neodtíná.

Výrazná osobnost pana učitele a také někdejšího fryštáckého kronikáře byla předestřena jeho nástupcem na postu městského kronikáře dr. Česlavem Zapletalem, iniciátorem a průvodcem našeho komorního povídání. A hned vzápětí vyplynula odněkud zblízka přezdívka: Čaník. Jméno, které se váže k minulosti našeho města a o jehož nositeli žáci před lety od Františka Bardoděje slýchávali, se přeneslo na toho, kdo (nejen o něm) dokázal tak poutavě vyprávět, kdo také uměl nalézt tu správnou knihu, ten správný úryvek, až se vepsal dovnitř. Paní Libuše Matelová, jeho dcera, nástupkyně v učitelském povolání a toho čtvrtku vzácný host, spolu se svým synem Oldřichem, který zajistil výtečné a výjimečné občerstvení (na dubovém dřevu doma uzený sýr doplňovaný vínem obou barev), tvořili to pravé klubíčko, kam se sbíhaly nitky vzpomínek všech přítomných. Ať už ze strany zástupců učitelského stavu - paní Sylvy Knedlové, jejíž dynamický přednes nám připomněl chmurný osud skutečného Čaníka, nebo pana Bohuslava Běláka, ale i těch, jejichž životní kroky vedou jinudy...

Velmi silné dojmy. Svědectví o paměti, která to přijaté posílá dále a pokračuje v linii, kdo ví, kdy započaté... O úctě k člověku. O lásce k povolání vnímaném jako poslání. Děkuji.

Věnováno Františku Bardodějovi (1901-1978).

Foto: Pavel Nášel