Filmy Jednoho světa

Zhlédnuté v nás:

Na sever od slunce

(9.30, projekce pro 7. ročník ZŠ)

Zavřít dveře před implantátem lidmi tvarovaného světa a sdírat z hladiny písku a hrubých kamenů nánosy schránek i trosek naší činnosti. Volba období, kdy je slunce zastřeno, se stává symbolem na pláži prožitých měsíců. Krajina se nezavírá, místo tu nenachází lidská stopa tesaná do staletých stromů či věkovitých skal. V jednání se hlásí pocit studu ze střádaných tun, ale i velkého sebevědomí – jsem sníh, jsem moře, jsem skála, vanu. Podstatný důkaz moci zdánlivě bezmocných.

Honza

Viva Cuba Libre!

(11.25, projekce pro 9. ročník ZŠ)

Celý dokument ukazuje na trýznivou situaci, kterou si Kubánci prochází, a nehumánní zásahy místní policie. Byl velmi zajímavý a jsme rádi, že jsme získali nové poznatky o situaci na Kubě.

Marcela, Martina a Tomáš

K vzteku současné déjà vu vypalující do masa jméno Plastic People: vypínání aparatury, rušení koncertů, věznění za poslech zakázané tvorby. Obludné a svírající. Přesto ve mně zůstává několik hřebíků navíc – hlavně naddimenzovaná sebeprezentace kapely (byť jde o nedílnou součást hip hopu) a nepochopitelná skutečnost, že její členové na rozdíl od těch, kdo je poslouchali, unikli perzekuci. Ten druhý bod může být ovšem způsoben daným prostorem snímku.

Honza

Anna v přední linii

(17.00, projekce pro veřejnost)

Beznaděj ze svévole. Zároveň připomenutí okolností beslanského masakru. Obdiv ve mně budí snaha nekonfesního posuzování nerozpletitelně zamotaného klubka. A chovám úctu k těm, kdo jsou za daných podmínek schopni překonávat sebe sama a vytrvat.

Honza

Na stupních vítězů

(18.30, projekce pro veřejnost)

1. Děkuji za zprostředkování možnosti ten film vidět a za čas, který jste dnes věnoval vyhledávání dalších informací o lidech, o nichž film byl.

2. Jsem ráda, že jsem film viděla, a také jsem ráda, že jsem jej viděla až do konce.

3. Je fajn, že tento film byl natočen, protože může, stejně jako mně, dodat chuti do života a posílit víru v to, že je dobré pokračovat ve svých aktivitách, i když je člověk v kalendářním věku, pro který máme slovo starý. Co jsem tam viděla? Vytrvalost, "zaťatost" mít cíl a pracovat pro jeho naplnění, laskavě humorný nadhled nad sebou, blízkými i životem...

A uvědomuji si, jak se máme dobře, že tohle všechno můžeme dělat, že žijeme ve společnosti a v době poskytující nám vše od finančního zajištění, zdravotnictví, přes prostory pro sportování, možnosti cestovat... dokonce že máme možnosti, které mnohdy ani nevyužíváme - zkrátka že se máme opravdu dobře. Vážím si toho a jsem za to vše vděčná. A přeji si, aby moje děti i vnoučata a jejich děti jednou žili aspoň takhle.

Veronika

Vyjímám jeden z osudů: Bylo pro mě neskutečně mocné vidět Alfreda Proksche po přestálém fyzickém utrpení, jež se zdálo zničující, v kruhu. Odložené chodítko a ve skutečnosti spatřené vykročení z kruhu, ne vkročení se do mě vepsaly nesmazatelnou tužkou.

Honza

Kdy: 27. května 2015