dvě slova : japonská kaligrafie

(něco jako útržky z deníku)

Uplynulo několik měsíců od nápadu hledat cestu k písmu a těšení na to. Je možné vnímat písmo jinak než jako pouhý nástroj k použití? Otevřít oči a vidět za ním nápovědu celku, z nějž vzešlo?

Ten den, 9. duben, nadešel. Pro pana René Skupého, toho, kdo nabízel klíč, se otevřel už ve tři hodiny ráno. O šest hodin později už byl na místě. Světlem hojně obdařená učebna výtvarné výchovy naší základní školy jako kdyby napovídala, že je třeba přijít otevřený. Po chvíli už lavice nesly kaligrafické sady i stránky novin a vzápětí místnost ožila také ostatními.

Konečně znaky… Mají svou historii a mnohdy vizuálně čerpají ze skutečnosti. Znak pro strom hovoří o stromě, dva tytéž znaky označují křoví a tři pak les. Humor autorů písma žijících v časech, kdy čeština ještě bloumala po hvězdách, překvapuje: Ztrojený znak pro ženu znamená „velký hluk“. Kázeň vedoucí k trpělivosti: kdo si chtěl druhdy ukovat meč, musel nejprve po tři roky rubat uhlí.

Lze si nechat napsat vlastní jméno i slova, která nám jsou blízká. Lektor René se všeho chápe ochotně a trpělivě. Zvláštní, jak při psaní nevyužívá jen zápěstí, pohyb ruky je prodlouženým pohybem celého těla. Snažíme se přepisovat. V tu chvíli rozumím tomu, proč je naším východiskem novinový papír. Jsou (a budou) ho stohy.

Přestávka.

Volíme si jednotlivé znaky i jejich ustálená spojení a pokoušíme se je přepisovat. Přistupujeme s nimi k lektorovi a necháváme si vysvětlit a názorně předvést, nakolik unikáme pravé podobě. Na řadu přicházejí proporce, preciznost tahů. Obdivuhodné, čeho lze se štětci dosáhnout, když tomu věnujete léta a vůli a vybudujete si k písmu vztah…

Závěr? Kaligrafický papír a složitější sestava znaků. Někdo si nechá předkreslit svůj oblíbený citát, jiný vychází z toho, co už je připraveno. Žádám pana Reného o zápis motta naší knihovny: „Kniha je jako zahrada, kterou nosíš v kapse.“ Zapisované vyplouvá jako vlny. Radost pohledět! Ještě razítko. Ták a je to… Čas přímo prchá. Už je zapotřebí končit. Rychle. Poprvé si inspirován kolegy stoupnu. Chyba. Dvě stránky kaligrafického papíru, které si šetřím po celou dobu, měly raději zůstat nepoužité na hromádce, ušklíbá se novinový papír, na němž je tentýž znak mnohem líp vyvedený.

Uklízíme. Při tom probleskne, že vše tak rychle přeletělo… Den, ze kterého pochází radost. Příjemná společnost, byť byla tvořena lidmi, kteří se převážně neznali, ostatně pocházeli z vícera okruhů… Zamykáme dveře, odcházíme nádvořím. Jako štětce píšeme do chodníku nejen celým tělem, ale i úsměvem. Září (v dubnu).

Poděkování patří:

Česko-japonské společnosti, konkrétně paní Andree Badurové a panu René Skupému,

Základní škole Fryšták, panu řediteli Liboru Sovadinovi (za zapůjčení prostor),

Městu Fryšták za finanční příspěvek,

všem dvaadvaceti účastníkům, ale i těm, kdo se chtěli zúčastnit, ovšem nemohli.

Jan Krčma

P. S. Účastníci mezi sebou v minisbírce na zmírnění následků katastrofy a pomoc postiženým nedávného neštěstí v Japonsku shromáždili 1710 Kč. Děkujeme za to!

Foto: Miroslava Končáková, Veronika Vališová, Jan Krčma