Březnu

Milý březne,

teď patrně sedíš v nějaké útulné kavárně určené měsícům, které se staly zastávkou pouti po řece času, a vyhlížíš ven, snad se přímo kocháš tím, jak to Tvůj mladší bratr nám kolem dokola zpříjemňuje.

Přinesl jsi mnoho dobrého, snad proto, že nezávisíš na lidech. Oni sami jsou na tom jinak. Občas (někdy i často) blbnou. Ale občas jim oči září, čistě a jiskřivě. To když se nerozpakují všechny zášti a jakékoliv jiné plevele naházet do zapomenutého kufru. Tyto chvíle se dají označit jako vzácné. A mezi ně určitě spadá i Tvé pojmenování Měsícem čtenářů.

Co nám tento Tvůj rozměr poskytl?

Nemálo. Z původně tří pojmenovaných počinů čtyři.

Začalo to školkou. Cink a byla tu, 13. Tebe. Když vejdete do stále ještě pološeré ránem nakukované knihovny, může se udát ledacos. Třeba i to, že zakopnete o pařez a natlučete si příjemnou náladu. Pak se to stane ještě dvakrát a vy si řeknete (slova podobná těmto): „No, to jsem blázen, co tu do lesa ty pařezy dělají?!“ A ony tam jsou a jsou smutné, popotahují, dokonce až brečí. Každý z nich je navíc jiné barvy. Jeden červený, druhý žlutý a třetí modrý. Vše začalo červeným. V hlavě mi šrotovaly barvy a pařezy a parvy a bařezy a pařevy a barzy. Až. Přece! Ladislav Mikeš! Ten byl pořádný Pařízek! Tedy pařezy = knihy... Vždyť tu máme tři barvy! Červenou pro pohádky, žlutou přisouzenou příběhům pro děti do 8 či 9 let a modrou básničkovou dětem! Nakoukly knihy. Taky tři, se třemi barevnými proužky. Skleněný les s červeným, Co by se stalo, kdyby... se žlutým a Písničky bez muziky s modrým. Z každé z nich jsme něco přečetli nebo si ji prohlédli. A smutek pařezům jako by uťal. Proměňovaly se. Vyrašily na nich svěží ratolesti a bezoblačné úsměvy. Čím více knihy promlouvaly a uši a oči jim naslouchaly, tím více rozkvétaly a zelenaly se. Rostly z nich stromky. Byli jsme u toho s dětmi a paními učitelkami. To je přece to kouzlo! Nenechat knihy bez povšimnutí. Nenechat na ně usednout zrnka prachu. Pak se budou ty knihy stejně jako ony zmiňované pařezy usmívat, vrnět si, výskat! Je to jen na nás! Mrňousci si ještě vybrali ze stužek tří barev, aby měli co uvázat kolem stromečků, které letos vysadí. A budoucí stromy pokvetou a budou si prozpěvovat červeně, žlutě a modře...

Téhož dne. Povídání o geopatogenních zónách v podání Josefa Ulehly: Je možné, aby se člověk racionálně orientovaný s technickou vysokou školou v zádech přestal ušklíbat, uslyší-li o geopatogenních zónách? Pan Ulehla se před dvaceti lety stal příkladem dokazujícím, že to lze. Od té doby vyhledává. V posledních letech už bez čehokoliv, virgule či proutku, jen sebou samým. A jeho zájem se nevztahuje pouze na zóny, zabývá se (i za pomoci kněze) také duchovními bolestmi domů, jejichž paměť pak tíží osudy svých obyvatel.

Přednášející nám ukázal i fotografie stromů uhýbajících před jhem proudů, které ukrývá země. Jeden ze zobrazených se zjevně snažil uniknout jako ždímaný ručník. Tento jev se stal příčinou krátké rozpravy jedné z návštěvnic a našeho hosta. Vnímala jej jako místo vertikálního proudění, on v něm spatřoval jedince spočívající přímo na geopatogenní zóně. Každý pro to nacházel své zdůvodnění. Jak to skutečně je? Nevíme. Lidský rozum na vše holt nestačí.

Přišli návštěvníci, kteří mají s praxí pana Ulehly zkušenosti. U jedné z rodin byl před 17 lety, u druhé o něco později. Kromě toho, že si na obě návštěvy pamatoval, bylo pozoruhodné poslouchat, jak mohou zdravotní problémy přimět člověka v reakci na rozložení geopatogenních zón k radikálnímu přeorganizování obytné části domu. 

Z vyřčeného mě mj. zaujala skutečnost i průběh energetické očisty, již přednášející po déletrvajícím hledání realizuje. Prostředkem mu pro ni je modlitba, tedy průsečík několika přístupů k životnímu přesahu. V tomto případě se tak setkává prostředek plně přijímaný ortodoxním prostředím s cílem vnímaným právě jím mírně řečeno s rozpaky. O to zajímavější je skutečnost, že se Josef Ulehla zdá být spíše tradičním věřícím.

Čtyři v komiksovém triku 18. Tebe. Před dvěma lety (přesně 15. března) se vynořil Den Čtyřlístku. Jeho faktickou zakladatelkou je Markétka Lundová. Tehdy v knihovně vrátila poslední čísla časopisu Čtyřlístek, která jí zbývalo ze všech ročníků, jimiž knihovna disponovala, přečíst (1996–2012). Bylo moc fajn, že se rozhodla podílet na programu pro děti z družiny, který jsme Dni Č letos věnovali.

Nedlouho po 13. hodině se účastníci exkurze do Třeskoprsk vyrojili před knihovnou. Prošli dveřmi a byli jsme na místě. Slavnostní uvítání bylo také namístě, proto jsme se mu nevyhnuli. Představení významného hosta jakbysmet.

Abychom si trochu naťukli, jak jsou děti obeznámeny se známou čtveřicí, pustili jsme se do křížovky, kterou připravila Markétka. Výsledek byl znamenitý – luštitelé s myslí ostrou jako bystřina. Následoval kratičký vhled do historie domovské obce 4lístku. Při přípravě mě potěšilo, že si někdo (Tuwanakha a chrz; Zdroj: https://chrz.wz.cz/?stranka=405) dal tu práci a jednotlivé ústřižky reálií sešil. Vznikla vcelku rozměrná pokrývka ;-) A bylo fajn slyšet, že některé děti mají solidní přehled ;-)

Vidíte, my o Čtyřlístku a vlastně ani nevíme, zda naši milí čtyřlístkologové vědí, co (nebo spíše kdo) je předmětem zkoumání! Byl čas to napravit. Ke slovu (hm, přesněji napsáno pastelkám a fixám) přišel papír s černobíle zobrazenou partou komiksových kamarádů. Většinou čtyřčlenné vědecké skupiny se zhostily úkolu dopředu neodhanutelné obtížnosti. Bez nápovědy stanovit správné barvy jednotlivých postav a jejich oděvů. Ukázalo se, že to nebylo tak snadné. Přesto se našli odborníci, kteří vše zvládli neomylně (Anetka, Bára a Johanka; Emička a Nelča). Několik týmů se odlišovalo od barevné předlohy Jaroslava Němečka pouze drobečkem, jiné naopak potěšily neotřelou kombinací barev.

Před závěrečnou improvizovanou besedou s Markétkou nás čekalo ještě zadání „domácího“ úkolu. Zpracování mapy Třeskoprsk a okolí. Naši přátelé dostali listy s předtištěným názvem a směrovou růžicí a důležitá místa Třeskoprsecka (kopec Malý zub, hrad Bezzub, říčka Blatnice, rybník Blaťák, Kočičí ostrov, Myší ostrov, skála Ležící dědek). Na výsledky se vesmírně těšíme!

Pak už povídání s Markétkou. Moc mě potěšilo, jak jí děti visely na rtech. A právem. Zvládla ostatně hódně velký kopec časopisů ;-)

Ve člunu v nemnoha 28. Tebe. Přívětivý podvečer podtrhl příjemný projev Františka Odstrčila a na tělo této fáze dne akorát padnoucí kytara Richarda Hovadíka. Při čaji i sušenkách jsme se pohodlně usazení nechali unášet proudem libového humoru Jeroma Klapky Jeroma. Plulo se lahodně, bránice se nebránily třasu. I když, smíchotřasu mohlo být vespolek víc – ve člunu bylo místa dost.

Foto: JK, Markétka Lundová