Zrcadlo a kmotři ztrát

Vyskočil si jeden Ivan. Z jeho ... a jiných povídek se mj. linou tóny. Takové, jimiž nás opřádá Malý houslista.

Děti komunikují se světem jinak. Stejně se dělo i hlavnímu hrdinovi výše uvedené povídky: Po čase se odhodlal odtajnit, kdo mu vlastně ve chvílích samoty a smutku dělá společnost. Malý houslista ukrytý někde v rádiu. Následoval výsměch a toporné vysvětlení odpovídající topornému vnímání světa a chodů v něm. Klučík (později muž) se zatvrdil a odstřihl od sebe otevřenost všemu jinému. Pak stál jednou před zrcadlem a - neviděl se! A že měl. Pokusil se o drobné iracionální triky (své neseriosní minulosti se holt nezbavil :-), přesto v zrcadle nespatřil sebe. Ani když stál těsně u něj. Ruka prošla skrz. Vyšvihl se na rám a hup „tam“. Ocitl se v „té druhé místnosti“! V místě hned pod rámem, kam nemohl kvůli svému odrazu nikdy dohlédnout, začal objevovat věci, které kdy v životě ztratil...

V úterý, bylo 2. října, poprvé v tomto školním roce naskočila družinka. Čekalo na ni zrcadlo. Takové, jež odkrývá ztráty. Z každé z obou skupinek se jedno dítě vydalo do rámu. Projít „tam“ šlo snadno. Která ztráta bolí nejvíce? Co bychom za rámem nejraději našli? Ostatní děti na to zkoušely přijít. Zavřely oči, pokoušely se napojit na myšlenky toho, kdo prošel skrz. Vrnělo to všemi směry. Oči se otvíraly ve chvíli polapení myšlenky a s posledním chycením jsme nedočkavě hltali ušima. Umí se někdo napojit? Zná někdo průchodce natolik, že jeho nebo její největší ztrátu pojmenuje? Došlo k tomu. Ve druhé skupině mnoho tipů směřovalo ke zvířátku. Takovému, které uletělo, jakkoli jinak zmizelo z blízkosti svého člověka nebo se vytratilo ze světa. : Posun od věci ke tvoru - k životu. Okamžik bez hranic... ... ... ... ... Pak už jedna po druhé i jeden po druhém prohlíželi spodní víčka svých zrcadel a my jsme objevovali drahocennosti šesti až devítiletých otevřených duší.

Čas dospěl ke chvíli, kdy jsme byli připraveni najít knihu svého nitra a vzápětí o ni přijít. Děti se rozběhly (od pozvolného tempa až po lačné, nedočkavé) po knihovně a hledaly knihu, kterou by chtěly mít doma a nerady by o ni přišly. Vzápětí se staly jejími kmotry - a tuto skutečnost stvrdily svým podpisem na kartičce, kterou poté vložily do srdce svého svěřence (za obálku). Co takové knižní kmotrovství obnáší? Jednou za čas „svou“ knihu navštívit, prohlédnout si ji a zjistit, zda je v pořádku (vyléčení případných zdravotních neduhů pak zařídíme my), potěšit se s ní...

Kmotrovství zažehlo úžasná světélka. Nejen pro tu chvíli, ale i pro ty, které oddělily vlny jiných směřování toho dne i dnů dalších. Ostatně od úterka až dosud k nám děti přicházejí se svými blízkými, aby jim ukázaly své mladší knižní sourozence! A několik z nich se rozhodlo a učinilo důležitý čtenářský krok - rozhodlo se zvolit si naši knihovnu za svou. Je nám ctí a radostí. Vítejte, milí bratři a sestry v čtivu, na palubě!