Stromy a ptáci

Počátkem července se rozstromnilo. Kromě zelení krásně opředenými lípami, které chrání ze strany od náměstí Vaši knihovnu, během hodinky uvnitř výpůjčny rozpukala dlažba a proutky tenčí než prst hnaly nahoru. Během chvíle se rozpažily, rozhojnily a začaly podpírat nebe. Všude kolem se rozprostřel ptačí zpěv, rozzurčel zprvu nenápadný potůček a obestřela nás hojivá svěžest. A někde za tím vším jsme slyšeli tepot Františkova hlasu a tóny francouzského šansonu s barvami, jež naznačovaly hojnost prožitků. Jeden muž kolem nás právě sázel stromy. Přibylo návštěvníků a nebylo možno myslet na temnotu. Lidská vůle otevřela správné dveře.

Čtení z knihy Jeana Giona Muž, který sázel stromy

Kdy: 4. července 2014

Foto mezi listy: JK

Prázdninový příměstský tábor pořádaný mamkami z Vlaštovek přilétl do knihovny na perutích dvakrát.

Poprvé jsme spolu předposlední červencovou středu zjišťovali, jak jsou ti, kdo mají křídla, úžasuhodní. Měřili jsme je a vážili, představovali si jejich rychlost, schopnost dolétnout nadvysoko, pobývat nahoře neuvěřitelně dlouho, poslouchali jejich hlasy...

Míru údivu nad všemi těmi zázraky vyjádřila Emiččina babička, která popisovala, jak jí vnučka podala list papíru a řekla jí se zpívajícíma očima, že takhle malinko váží ten ptáček!

Milé děti, děkuji Vám za možnost to všechno zjistit!

Kdy: 23. července 2014

Druhé okouzlené mrknutí mezi peří a volnost se vylíhlo o nejmladší srpnové středě. Přes ptactvo jsme nahlédli poněkud šířeji tam, kam je vsazeno, jak je to s jeho potravou i směrem k rostlinám z nedostatku fantazie lidmi nazývaným jako plevelné.

Vše začalo losem. Ne tím parohatým, ale malým lístkem papíru s číslem 3. Ještě než byl odložen na výpůjční pult, zrodila se sojka Cecilka. Ta se vám jednou ráno probudila a pak se děly věci. Prošli nebo prolétli jsme spolu s ní mnoha různými dobrodružstvími, která se navlékala jako korálky na tkanici směřující od jejího rodného hnízda dál, snad někam za obzor. Společně jsme odhalili tajemství podivných jmen, která měla místa, kudy jsme putovali. Nepochybuji o tom, že i Vás by zajímalo, jak to vlastně bylo se zrozením či existencí rybníku Děravá bota, Piškotového potoka, majáku Usušených plavek, hory Magnetů a Pampeliškového lesa. Zjednoduším to: všelijak. To víte, příběh vznikal jen v tu pravou chvíli a zůstává v tolika podobách, kolik nás bylo na právě tom jediném místě. Abyste také nepřišli o možnost nového zrodu, jen drobně napovím – zkuste si téměř všude dosadit postavu Ferdinanda Amyjsmebylinahorách.

Snad každý má svého oblíbeného nebo snového ptáčka. A pokud ne, nepochybně by měl, kdyby věděl, že jej takto mít může. Naši mladí objevitelé se pustili do jeho ztvárnění. Skládali z papíru jedna dvě radosti, pastelkovali či fixovali jeho barevnost. Nu a potom už jsme už nebyli daleko od potřeby hledat hnízdo. Jedno takové, zrovna dostatečně velké se vyskytlo kousek od nás. Ptáčci potřebovali někam usednout a odpočinout si tam. Roztáhli tedy křídla a frrr! Všichni se bezpečně dostali do náruče svého příbytku.

Co takhle rozevřít soustředěné ticho a nabídnout mu různě vysoké a zpěněné vlny vášně, tesknoty či prýštícího života? Zkusili jsme tak pro sebe vylíhnout brkoslava, rorýsa, strnada, bažanta a výra–čápa–labuť. Zdařilo se. V různé míře, ale ano. Zřejmě to byli pro nás ti praví.

I ptactvo váže se zemí potřeba nasycení. Také andulky. Dotýkali jsme se očima a ušima přediva názvů a podob nejrůznějšího zrní (třeba lesknice nebo truskavce) a vytvořili výživnou vaječnou směs.

Na závěr? Plevel na stůl! Oblíbený dušený řebříček s vejcem ze stránek planerostliny.com. Malí objevitelé nalovili listy řebříčku před knihovnou, Mathioliho a Hájkův herbář se stal plotnou a vše bylo v cuku letu.

Zvonek nad dveřmi. V hlavě mír křídel a zpěv, který zní tisíce let.

Kdy: 6. srpna 2014