O Marce, Mrakodrapech a vaječné restauraci

28.02.2014 08:01

Ve středu 19. února brzy ráno si knihovna zívla dvěma lidmi. Jedním z nich byla dáma mnoha životních i profesních rolí Marka Míková. Toho dne jsme ji uvítali jako spisovatelku knih pro děti a mládež. Předloni jí totiž vyšly Mrakodrapy, o rok později nominované na Literu za knihy pro děti a mládež. Bylo tedy právě včas, abychom těm z nás, kdo navštěvují první stupeň fryštácké základní školy, pootevřeli pár stránek.

A protože jsme mu zatím nikdy nedali slovo, necháme promluvit toho, kdo celou akci se ctí ustál a byl ku pomoci. Nuže, pulte, tak se nestyď a povídej. Budeme rádi.

Ahoj. Jsem stůl. V knihovně mi ale říkají výpůjční pult. Odkládají na mě knihy, časopisy, plakáty a někdy si i sedají. To ráno jsem byl na místě. Já jsem na svém místě vždycky. Jsem totiž palice dýhová. O mně už ale ani ťuk. K úterku: Cinkl zvonek a dovnitř vešla paní, která mi byla nějak povědomá, jen jsem si v tu chvíli nemohl vzpomenout proč... A taky Honza. Odložili si tašky – a že jich měli hodně – v jedné jsem zahlédl nějaké krabice, jakoby od bot, ale ne tak docela.

Dali na mě voňavý rohlíček. (Lákal mě celé dopoledne, i když jej před půl osmou odložili kousek stranou. Skoro z něj neubývalo. Jak jsem si tak naplno dýhal, pokaždé mě to na dřevotřísce sladce zašimralo.) Pak mě zahříval čaj a položili na mě komínek papírových kartiček, košík s tužkami a žluto-červeno-modrou knížku, která mi… – moment – jo! Byla to ona! Ta paní byla paní a zároveň knížka! Nechtějte po mně, abych vám to vysvětloval. Nevím, zkrátka to bylo tak.

Bylo čtvrt. Honza odběhl do obchodu a přišla paní Maruška, která sem jednou za měsíc vodí děti z družinky (to bývá veselo!). A zase mi připadlo, jako kdyby spolu knížka a obě paní souvisely…

A pak to začalo.

Ještě nebylo ani 7.30 a už tu byly první děti a kromě nich i dvě trošku starší slečny a ještě další tři paní ze školy (paní učitelky a paní zástupkyně ředitele). Všichni se přivítali, ta nejpovědomější paní se usmívala a dostala kytku. Bylo tu dobře. Dozvěděli jsme se, že toho dělá moc. Hrála ve filmech, je režisérka divadelních představení a dabingu a moderátorka a taky spisovatelka. A to je právě to! Ta pestrá knížka! Napsala ji ona! A tak z ní četla. Šlo jí to moc dobře. Emě by se to líbilo. (Pozn. Honzy: Ema je hlavní hrdinka druhého příběhu z knihy Mrakodrapy, ze kterého jsme při našem dopoledním setkání četli.) Pak četly taky ty dvě holky. Bylo to fajn. Ani nevím jak, vyrostl za námi mrakodrap. S dvanácti patry. Dva siláci ze třídy dostali těžký úkol. No, Honza vysvětloval, že je těžký. Ale nevím. Každý z nich měl hodit jednou kostkou. Nezdálo se mi, že by nějak moc vážily. (Pozn. H.: Pulte, pulte, jde přece o tíhu rozhodnutí!) Dohromady padla šestka. To prý znamenalo, že děti vyjely výtahem do šestého patra. Od Honzy se dozvěděly, že si mají vymyslet, co by si v tom patře přály mít. Každý prvňáček (tihle byli z první A) zapsal nebo si nechal zapsat na kartičku jednu možnost (no, někdo i víc), pak se vše dalo do jednoho vějíře a paní spisovatelka a jiná paní (to byla paní zástupkyně) vytáhly po jednom lístku. A ty připnuli sponkou do „patra“. Zbylo ještě trochu času, a proto paní Marka (tak se jmenuje ta spisovatelka) vytáhla ty krabice. Rozložila je po mně a lístkovnici (to je moje sestra, je trochu vyšší) a já najednou viděl, že to vypadá jako domy. A ony to byly fakt domy – tedy v tom příběhu, který v tu chvíli před námi (a na mě s dětmi) hrála. -- Byl o klukovi, který se rodičům ztratil právě ve městě plném mrakodrapů. Ty se jim rozhodly pomoct. Stadión se trochu posunul a čutnul do jiného pálkou a on – bylo to muzeum – protočil střechu a kluk, co v něm dřímal, se probudil a pak se s mamkou a taťkou setkali a byli rádi! A mrakodrapy taky. Ty se ale pak ještě musely vrátit na svá místa. Bylo ráno. --

Potom přišla další třída a pak další. Bylo jich do půl jedné celkem deset. (Pozn. H.: Byl to náklad při dvou nedopitých čajích a jednom rohlíku. Autorské čtení, které trvalo pět hodin! To paní Marka ještě nezažila. V případě, že to čas dovolil, čtení doplnilo už naznačené hraní, improvizovaná beseda či autogramiáda.)

Ahoj, jsem Honza, abych pult moc neunavoval a nerozklížily se mu na malou škvírku přivřené desky, doplním odpolední pokračování. Mimochodem, pult je hodně důležitý. Není to jen tak něco – no, spíš někdo –, jak bych jeho význam lépe naznačil… Ano! Není to totiž obyčejný pult. Je to totiž p. Ult! Děkuji vřele, milý pane Ulte! Dovolte, abych pokračoval.

P. Ult: Tak dík. Už se mi z toho začínaly uvolňovat vruty. Zážitků bylo tolik…

Pak to začalo II.

S půl druhou klikla klika a dovnitř vešel rej našich družinkových spřízněnců i s paní učitelkou Marií Horákovou. (Doplním, co p. Ult ve svém vyprávění nakousl:) Zrovna tak se jmenovala paní Marka jako svobodná dívka (to ostatně můžete vidět i v titulcích k filmu Jak se budí princezny, kde hrála Růženku). Proto ta zvláštní spojitost mezi nimi. A četlo se váječně. Výtah Emě totiž zastavil v jednatřicátém. V drůbežárně. Oooh… Stop!

Byla jednou jedna restaurace. Jmenovala se Vejce a já. Otevřela se zrovna v den, ve který se i zavřela, a její provoz jel ve dvou směnách. Za své existence uvítala pouze dva hosty. Nebyli to jen tak ledajací hosté. Jedna z nich se možná jmenovala M. M. a druhá patrně W. W. Už když otevřeli, číšník tušil, že to nebude pravšední návštěva, a úporně se snažil zanechat ten nejlepší dojem. Znáte to – pověst restaurace a tak. No budiž. – Jídelní lístek, prosím. Co si račte přát? – Možnost výběru ze čtyř chodů nechala obě návštěvnice klidné. Mlsným jazýčkem vybírané pokrmy se nejednou pochichtávaly neobyčejnými jmény. Posuďte vlastními smysly: třeba takoví Vajíčkoví zajíčci nebo Dunajské vlny. To je panečku pohybu. První směna! Čtyři mrknutí oka, čtyři laskominy. / Druhá směna! Opět čtvero nálad a jejich mlsů. Týmy kuchařských specialistů měly nakvap. Musely nejprve sehnat suroviny, aby bylo z čeho navařit. Rozeběhly se tedy po městě (knihovně) a sháněly vejce. Stačilo najít ten správný úkryt (rozumějte: knihu, v níž se vajíčka vyskytovala). Posléze to už šlo ráz na ráz. Všichni našli! Pustili se do kuchtění, klohnění, neřkuli kulinaření. Kvalita pokrmů i umělecký dojem jednoznačně nepostávaly v koutě. Ale ta doba! Host v podobě milé dámy začal být netrpělivý, několikrát to vypadalo na otevření předčasné. To by byla ostuda! Nastoupily sliby a zalykavé škemrání. – Přejete si něco k pití… je nám ctí… jste náš první host… Vaše volba jde na účet podniku… a blablablabla. – Naštěstí hladová dáma první i druhá vytrvala. A… Co a? Vidím, že jste netrpěliví. Já také. A dopadlo to nejlépe, jak mohlo: Desetistupňová škála hodnocení nestačila! Naši vývarníci uspěli. Číšník si utřel zpocené čelo a uctivě se s hosty loučil pohledem. Zbývá snad ocenit vytrvalost, s jakou druhá směna toužila dosáhnout těch nejúpravnějších skladeb na talíře a těch nejvybranějších chutí. Po nepříliš valném ocenění svých schopností se chytila za nos (pak si samozřejmě umyla ruce) a dřela a dřela, dokud host nezměnil kupř. pouhých osm na nadoblačných jedenáct. Vynořily se dokonce vynalézavé způsoby, jak si zákaznici udržet na místě: Konec konců proč ne? V pravý čas předložené čtivo pro ženy zabrat může. I zabralo. A bylo odpoledne, restaurace se rozloučila se svými hosty a zmizela…

Zvonek u dveří zacinkal, před nedávnem odbila patnáctá hodina. Hned tu následující už bude pár metrů odtud odjíždět paní Marce autobus.

Četla, hrála, vyprávěla a podepisovala se: Marka Míková;

Spolučetli:

Zuzana Hanačíková, Alžběta Hrnčiříková, Kristýna Kamenářová, Natálie Křepelková, Veronika Lauterkrancová, Tereza Macková, Jana Skaličková, Tereza Smetánková, Izabela Ševčíková, Nikola Válková;