Konec jednoho zázraku

Tak nám včera (hmmm, teď už předvčera) skončil Loft 577. Znalí jistě vědí, co tato slova znamenají. Zkráceně: zlínské "knihkupectví s kavárnou", jak uváděl podtitul. Přiznám se, že pro mě tímto vznikla jedna z životních prázdnot. Taková, jakou se mi ani nechce něčím zaplňovat... Dopad to bude mít i pro nás, fryštácké čtenáře spjaté s MěKF. V posledním téměř půlroce tvořila nabídka tohoto výjimečného knihkupectví významný zdroj, z nějž jsme občerstvovali náš knihovní fond... a jeho logo jste pak mohli vídat (a budete moci, dokud budou stránky Loftu existovat) na podstránce "Knižní novinky".

V podzemním lese jménem Loft se dalo procházet kolem regálů a nebýt urážen podbízivými dílky na jedno použití. Místo umělo posadit ke stolkům, vybízelo k volbě kávy nebo čaje a za přítomnosti jejich vůně k přemítání ve slovech či obrazech, objevování myšlenek jiných z přítomných knih, vyslechnutí hlasů i pohledů těch, kdo tam vystupovali s autorskými čteními či rozprávěli... Přívětivo, jemuž dodávala laskavá trojice dam milý přísvit. Rozvinu-li výše načatý obraz, šlo o jarní les, který se s úsvitem probouzí.

Z reprobeden mi zrovna zní Adagio Samuela Barbera, jež provázelo včera vysílanou Stoneovu Četu, a vybavují se mi vztyčené ruce klesajícího seržanta Eliase. Spolu s ním k zemi padají i ty stromy, které ještě nedávno tvořily les. Jarní les, který se s úsvitem probouzí.

v myšlenkách s Loftem Jan Krčma