Knihy a my

Setkali jsme se v pátek (20. května). Knihy, my, jejich čtenáři, a knižní víla Věrka Anthová, průvodkyně naším dostaveníčkem. Byli jsme usazeni v dlani plné rozkvetlých sedmikrásek a ptačího domova - tajuplných lip i dalších stromů fryštáckého náměstí. Den pozvolna usínal lidem a probouzel se ptactvu. Vysněný gramofon na kliku odplul někam za obzor naší fantazie a možná že právě o něm všichni v korunách zpívali. A třeba zrovna z těch dálek a závratných výšek o něm přinášeli zprávy rorýsi prolétající nad našimi hlavami...

Připravili jsme si slova, která někdo kdysi zapsal, a dal jim tak šanci nezvadnout. Některá z těch, co toho dne zazněla, vydržela svěží dokonce více než tisíc let! Osobité emoce, pocity ani způsob vnímání z nich slámka času nevysála. Bylo úžasné slyšet, jak pestrá literatura dokáže být. Někomu zůstala uvnitř vtisknuta zapomenutá pohádková kniha či dobrodružný příběh, jiný volil vzpomínkovou prózu nebo vzbudil úsměv nezatuchlým humorem, další se dotýkal verši či větami tajemství lidského pobytu na Zemi. My seděli - sem tam mezi nás někdo přibyl, občas zase odlétl - a navzájem sdíleli svou radost z plavby mezi stránkami. Mezi námi se z květináčů natahovaly rostliny z knihovny, které jsme vzali ven na vycházku, aby jim neuniklo ani slovo - lidské i jiné.

A opodál promlouvali ptáci a pro nás někde daleko za nimi brblaly motory kolem projíždějících vozidel. A knihy nás držely za ruce a nenechaly nás klesnout. Umějí to bez ohledu na čas. Dokázaly to kdysi, v onu chvíli a svedou to i v budoucnosti...

Foto: Pavel Nášel